Rozhovor s hostem XXVII. flétnového dne, flétnistou a muzikologem Lukášem M. Vytlačilem

Vážení přátelé, milí flétnisté,

rozhovor, který jsem připravil s Lukášem M. Vytlačilem, je jakousi předzvěstí blížícího se XXVII. flétnového dne. Ten se uskuteční v sobotu 7. března 2026 v Koncertním sále Pražské konzervatoře. A hlavním bodem programu bude
právě nová edice Koncertu D dur V. Blodka.

Nakladatelství Bärenreiter nám vyšlo vstříc a během celého dopoledního programu budete mít možnost zakoupit si nejen novou edici Blodkova Koncertu D dur, ale i další tituly z tohoto nakladatelství s 15-ti % slevou. Přítomní členové ČFA dostanou Blodkův Koncert D dur ZDARMA.

Podrobný program XXVII. FD bude hotový v nejbližších dnech. Čekáme ještě na potvrzení účasti některých účinkujících.

M. Lopuchovský

Významných osobností, které mne ovlivnily, bylo určitě víc, a kdybych si to chtěl usnadnit, tak zůstanu u toho, že každý z mých učitelů mi předal cenné specifické zkušenosti. Rád bych ale zmínil ty, kteří mi pomáhali nastavovat pomyslné výhybky na umělecké cestě.
Na konzervatoři to byla flétnistka Monika Štreitová, jedna z našich nejlepších flétnistek posledních dekád, která mi mnoho dala jak po stránce hudebně technické, tak i lidské. Studijní čas u Moniky jsem vlastně dokázal naplno docenit až mnohem později a mám radost, že jsme stále dlouholetými přáteli.
Do světa tzv. staré hudby mne přivedl Aleš Ambrosi, u kterého jsem studoval zobcovou flétnu. Moc rád vzpomínám i na studium barokní flétny u Jany Semerádové na Univerzitě Karlově a z workshopů byly pro mne mimořádně inspirativní a formující setkání s Peterem Holtslagem, Ashleym Solomonem a Rebeccou Stewart, která mne uvedla do fascinujícího světa renesanční polyfonie.
Nakonec zmíním jednoho člověka, který byl ale možná tím úplně nejdůležitějším, dirigenta Jana Valtu. U něj jsem se naučil nejen samotné dirigentské technice, ale především podstatnému nadhledu na celek a kontext hudebních děl a poctivé přípravě každého díla. Dirigent v jeho představě neměl žádný nárok být nepřipravený, přijít pozdě atp., protože tím ztrácel legitimitu vést ostatní. Tyto jeho zásady se mi staly alfou a omegou a provází mne stále. Navíc jsem mu dodnes vděčný za jeho obrovskou podporu spousty hudebních aktivit, které by se bez jeho přímluvy v mnoha případech neuskutečnily a díky nimž jsem načerpával neuvěřitelné množství nesmírně cenných zkušeností.

Vedle hraní jsem se věnoval hodně i výuce. To pro mne bylo taky důležité pro promýšlení metodického přístupu k hudebnímu zápisu a jeho interpretaci. Baví mně výuka dětí, kde máš možnost být průvodcem malých dětí do světa hudby, většinu času jsem ale učil na konzervatořích, nejprve v Teplicích (2005-2009) a později na Konzervatoři Jana Deyla v Praze (2014-2024). To byl vzácný prostor, kde jsme se studenty mohli řešit nejen nuance hudební interpretace, ale třeba i samotnou filozofii hudby a ideu myšlenkového formování zvuku. Na druhou stranu musím i kriticky uznat, že nebylo snadné působit v prostředí, kde se studentské výkony a jejich kvalita stávaly stále méně podstatnými.

V současné době spolupracuji s barokním orchestrem Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, příležitostně pak i s dalšími soubory. Jinak jsem v posledních letech stále více vytížený v oblasti vědy, kde se pohybuji od roku 2013. Aktuálně pracuji v Historickém ústavu Akademie věd ČR, a to i jako odborný pracovník v Oddělení dějin raného novověku, a dlouhodobě jsem taky externě archivářem v hudebním archivu Národního divadla, kde se zabývám hlavně katalogizací historických hudebnin.

Ensemble Sporck vznikl v roce 2010 jako komorní uskupení hráčů na kopie dobových nástrojů. Zaměřujeme se na barokní hudbu, především na tu pozdně barokní, ale nějaký čas jsme se intenzivněji věnovali i repertoáru renesančnímu. Mým cílem od začátku bylo přinášet repertoár a dramaturgie, které nejsou úplně běžné a jsou tedy svým způsobem objevováním pro posluchače i pro interprety. K tomu patří nejen pečlivý výběr repertoáru, ale i volba nástrojového obsazení a v neposlední řadě i typu ladění. Pokud to jde, tak se snažíme hudbu nastudovat i s využitím typu ladění, které je jí blízko. Dodnes třeba vzpomínám na koncert k výročí Johanna Philippa Kirnbergera, který jsme celý nastudovali v temperamentu Kirnberger III a už během zkoušek jsme byli nadšení, jaké nové možnosti barev nám to otevíralo a především jak skvěle intonačně fungovala Kirnbergerova vlastní hudba. S tím totiž souvisí moje důležité krédo věnovat se historické hudbě tak, jako kdyby šlo pokaždé o novinku. Občas se k některým skladbám vracím třeba i po pár desítkách let a je pro mne nesmírně zajímavé sledovat, nakolik jinak se na danou skladbu dívám a jak moc s pozdějšími znalostmi a zkušenostmi čtu notový zápis.

V posledních letech hrajeme jen velmi málo, protože nemám prostor pro vytváření nabídek a produkční činnost. Každému projektu, na který jsme pozváni, se však stále věnuji s velkou péčí a radostí.

Práce s edicemi a s traktáty patří k historicky poučené interpretaci tak nějak samozřejmě a už od roku 2006 jsem navíc publikoval i různé historické práce. První hudební titul, překlad traktáru Jacquese Hotteterra, vlastně vyplynul z potřeby mít tyto zásadní texty k dispozici. Hotteterre sklidil velký úspěch a pro mne to byla cenná zkušenost i pro další publikování.

Mnohem osobnější byly Etudy a písničky Jana Olejníka (2015). O nich jsem se dozvěděl úplně náhodou od své tehdejší studentky Veroniky Karasové. Pana Olejníka jsem znal už z Kladna, a když jsem se dozvěděl, že je plánoval vydat už pan Vladimír Beneš, můj úplně první učitel hudby, rozhodl jsem se rukopis vypátrat a vydat. A to jsem ještě nevěděl, že jde metodicky o jedno z nejlepších českých pedagogických děl pro příčnou flétnu. Znal jsem samozřejmě jeho etudy pro zobcovou flétnu, které byly oceňované, ale tak hluboce promyšlené a
propracované dílo dodnes považuji svojí kvalitou za výjimečné.

V roce 2016 jsem připravil kritickou edici krásného Koncertu G dur od barokního skladatele Antonína Reichenauera, který je jednou ze vzácných ukázek instrumentální tvorby v barokní Praze. Podobnou motivaci mám vlastně i v historii. Zpřístupňovat. Dostupnost kvalitních informací v dobrém zpracování je tím, co nás posouvá dopředu jak v
hudbě, tak i ve vědě.

Na začátku byl můj kamarád a flétnista Jiří Berger. Před mnoha lety mně upozornil, že při studiu hudební vědy narazil v Českém muzeu hudby na materiály k Blodkovu koncertu, jež se odlišují od verze Josefa Boka, kterou většina z nás až doteď znala jako jedinou. Věci se rozpohybovaly až mnohem později.

Na podzim roku 2021 mne oslovilo nakladatelství Bärenreiter, jestli bych se jako editor neujal revize sólového partu u nově připravovaného klavírního výtahu. Teprve poté jsem se v ČMH podrobněji seznámil s prameny a uvědomil si, že ta rozdílnost je na „obyčejný klavírák“ málo. Abych se Ti přiznal, do té doby jsem měl vlastně k Blodkovu Koncertu
dost rezervovaný vztah, ale během práce na edici jsem se do něj skutečně zamiloval.

Při odkrývání původní verze jsem si uvědomil, jak brilantní a esteticky vynalézavá skladba to je, a bylo mi strašně líto, že to, co všichni po generace hrají, vlastně není Blodek! Těch odlišností totiž byla skutečně celá řada; od vedení frází, změny artikulace, úžasně chromatizovanou kadenci, až po zcela chybějící takty v první větě. Pochopil jsem nezbytnost úplného odstřižení od Bokovy verze. Jenže udělej to u repertoáru, který zná snad každý flétnista u nás. Díky tomu se mi podařilo nakladatelství přesvědčit, že potřebujeme detailně reflektovat prameny. Výsledkem je tedy hybridní edice klavírního výtahu, kde je sólový part zpracovaný v kritické edici. Velké poděkování patří redaktorce Petře Čtveráčkové za mimořádnou spolupráci na tomto edičně náročném díle a Jonáši Hájkovi, díky jehož pochopení bylo možné dalece překročit obvyklý formát klavírního výtahu.

Hlavní problém byl, že už první tištěná edice, kterou připravil Jindřich Kaan z Albestů, byla výrazně pozměněná a další změny nastaly v edici Českého hudebního fondu a v Bokově redakci klavírního výtahu, jehož fialovou obálku zná patrně každý. Se vší vážností si troufnu říci, že teprve v nynější edici Koncert D dur vychází v takové podobě, jakou mohl sám Blodek reálně slyšet. Jednu dochovanou partituru se mi totiž podařilo přibližně datovat právě do doby, kdy Blodek žil, i když nevíme její vztah k autografu, který se bohužel nedochoval. Tato partitura se stala hlavním pramenem, k němuž jsme pracovali ještě s dvěma particelli a Kaanovým klavírním výtahem.

Vše je shrnuto v předmluvě a kritické zprávě, kde si každý může ověřit, co je skutečně Blodek a co pozdější redakce. Pevně doufám, že se nová edice ujme, protože Blodkova hudba je v té původní očištěné podobě opravdu krásná, mnohem víc odpovídá interpretačnímu stylu druhé třetiny 19. století a ponechává interpretovi volný prostor, který byl dříve „zabetonován“ nepůvodními redaktorskými doplňky.

V současné době mám vedle menších prací rozdělanou jednak knížku o tvrzi v Bílém Újezdci a lázních Šternberk na Slánsku, jednak nové opravené a doplněné vydání Hotteterrových Principes de la Flute. Vedle známého traktátu vyjde vůbec poprvé v češtině také text z První knihy suit, který na Principes navazuje. Oba tituly jsou moje letité dluhy, jejichž dokončení zkomplikovala spousta okolností, ale minimálně u Principes de la Flute se už pomalu blížíme k reálnému vydání.

Vedle čistě historických témat chci samozřejmě zůstat i dál u práce na edicích hudebních pramenů. Asi neprozradím nic nečekaného, když řeknu, že o témata nemám nouzi. V pramenech z 18. století máme hned několik velice zajímavých skladeb, které se dosud nedočkaly odpovídajícího edičního zpracování. Některé jsou natolik nedostupné, že ani neměly šanci se dostat do běžného repertoáru, ačkoliv jde o velmi kvalitní díla. Pokud bude zájem a podaří se zajistit potřebné podmínky, určitě se budu snažit pokračovat v práci, kterou jsem začal Olejníkem, Reichenauerem a
Blodkem.

Na Konzervatoři v Teplicích vystudoval hru na příčnou a zobcovou flétnu, později též dirigování u Jana Valty. Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy absolvoval v roce 2011 obor Historická hudební praxe, barokní příčná flétna u Jany Semerádové, a později také hudební vědu na Filozofické fakultě UK (2017). Pod vedením Rebeccy
Stewart studoval interpretaci vokální polyfonie a zúčastnil se i řady interpretačních kurzů u významných hudebníků a pedagogů, jako jsou např. Peter Holtslag, Ashley Solomon , Barthold Kuijken, Jostein Gundersen, Anneke Boeke, Petr Zejfart, Jorge Salgado Correia a další.

V letech 2013–2018 byl odborným pracovníkem v Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, 2018–2022 v Biografickém archivu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a 2022–2024 v Národním památkovém ústavu. Od roku 2021 je archivářem v hudebním archivu Národního divadla a od roku 2025 také odborným pracovníkem Historického ústavu AV ČR. Je členem Sdružení historiků České republiky. Badatelsky se zaměřuje především na dějiny pozdního středověku a raného novověku, reformaci, hudební historii a na ediční činnost. Jeho publikační činnost zahrnuje několik monografií a edic, studie a stati, slovníková hesla ad.

V hudbě se věnuje tzv. historicky poučené interpretaci jako hráč na barokní příčnou flétnu, zobcovou flétnu, dirigent a vokalista. Je uměleckým vedoucím souboru Ensemble Sporck a vystupuje též s dalšími soubory, např. Ensemble Inégal, s nímž se podílel na několika nahrávkách, Musica Florea, Capella Regia ad.

Mezi lety 2006–2008 byl sbormistrem dětského pěveckého sboru Fontána v Teplicích a jako dirigent spolupracoval též se Severočeskou filharmonií či Orchestrem Fóra mladých. V letech 2005–2009 učil hru na zobcovou flétnu na Konzervatoři v Teplicích a 2014–2024 na Konzervatoři Jana Deyla v Praze.

V roce 2019 obdržel za charitativní činnost ve Vojenském a špitálním řádu sv. Lazara Jeruzalémského cenu Křesadlo za rok 2018 udělovanou Nadací Hestia.

Ocenění
2007 – Cena Nadace Leoše Janáčka
2019 – Cena Křesadlo za rok 2018