Rozhovor s Annou Taláckovou

K hudbě nás doma odmalička vedli rodiče, se sourozenci jsme všichni chodili do ZUŠky na sbor a klavír, a k tomu jsme si každý vybrali ještě druhý nástroj. U sourozenců to byly housle, varhany nebo akordeon a mně jediné se líbil dechový nástroj – nejdřív zobcová flétna, kterou jsem později vystřídala za příčnou.

To je tak těžká otázka, nedokážu na ni odpovědět stručně. V každé fázi mého života to byl někdo jiný. V dětství to byla beze sporu moje rodina, hudbou jsme hodně žili, většinu odpolední jsme trávili v hudebce a o víkendech se zase hodně hrálo a zpívalo u nás v kostele.

Během studia jsem měla velké štěstí, že jsem vždy nastoupila do třídy k profesorovi, kterého jsem v ten čas přesně potřebovala, abych se posunula dál. Ráda tu zmíním paní učitelku Pavlínu Divošovou, u které jsem s flétnou začínala, pana profesora Jana Nováka, který mě dokopal k pořádnému cvičení stupnic a techniky a seznámil mě s tolika skladateli a nahrávkami! A pan profesor Jan Ostrý ze mě (doufám) vychoval flétnistku, která kromě samotného hraní začala lépe chápat, co obnáší profesionální muzikantský život, jak se v něm chovat a neztratit se.

Dnes čerpám nejvíc inspirace od mých kolegů z Alinde Quintet a z orchestrů. Měla jsem velké štěstí, že jsem v SOČRu odehrála několik sezón pod vedením Petra Popelky. Jestli si některého dirigenta obzvlášť vážím a vryla se mi jeho nastudování a přístup k hudbě, pak je to jednoznačně on.

Vítězství na Mezinárodní soutěži ARD v Mnichově s mým dechovým souborem Alinde Quintet. Stejně jako u předchozí otázky bych mohla jmenovat víc událostí, které mě v onen moment posunuly a tvarovaly, ale účast na této soutěži pro mě byla velkým milníkem. Jako bych si konečně mohla říct, tak, teď jsme společně dokázali něco opravdu výjimečného, všechna ta práce se vyplatila, jsem profesně tam, kde jsem si dlouho přála být a můžu si konečně vnitřně odpočinout. Ono to tedy potom bylo trochu jinak, od té doby jsem se prakticky nezastavila… Ale kdybych někdy chtěla pochybovat o sobě a své kariéře, můžu se k tomuhle okamžiku vrátit a nějaký ten pomyslný štempl uznání v tomto vnímám.

Popravdě někdy vůbec nevím. Na sólové hraní poslední roky nemám prostor, že jsem sólistka, bych o sobě tedy netvrdila. Veškerý svůj čas dělím mezi orchestry, kvinteto a studenty. Když mám nějaké volno, většinou něco doháním a snažím se aspoň trochu odpočívat. Někde jsem četla, že když je člověk unavený kvůli věcem, které ho baví a ve kterých vidí smysl, jde to vydržet. Zatím ve všem co dělám smysl vidím, tak nějak držím.

Hraju na stříbrnou flétnu Muramatsu, model SR, s otevřenou mechanikou, v kombinaci s hlavicí Mancke se zlatým náustkem a korunkou. Pikolu mám značky Bulgheroni.

V Brně učím teprve druhým rokem, takže se zatím hodně učím hlavně já. Mám devět studentů. Plány záleží do velké míry na nich, přeci jen už studují na vysoké škole a je rozhodující, co od studia očekávají oni, a jak k němu přistupují. Respektuji, že někdo z nich se chce po studiu věnovat výuce, někdo se vidí v orchestru, někdo má zase bližší vztah ke komorní hře. Já se snažím pomáhat a podporovat na té cestě, kterou si sami vyberou, samozřejmě se všemi nároky na to, aby z akademie vyšli jako zdatní hudebníci a hudebnice.

Těším se moc, a děkuji za pozvání! Jsem ráda, že vedle lekcí dostanou prostor také moji studenti a zahrají si před flétnovým publikem. Věřím, že to bude pro všechny zúčastněné krásná flétnová sobota. Budeme moc rádi, když si uděláte čas a přijdete si nás poslechnout!

Rozhovor připravil ML